Letošní pátá řadovka FLOGGING MOLLY je jako zelené napětí sršící z narvaného irského pubu. Burcuje se, řeší se životní filozofie, lítají svérázné názory a pro facku se nejde daleko.

„Rise up, stand and be counted, stand and be counted,
On that let’s agree, let us rise up
Dig out the cancer, dig out the cancer of all human greed
For we, we shall overcome.... someday“
(Rise Up)

Před dvěma měsíci vyšlá „Speed Of Darkness” i dále hluboce ctí úspěšnou a oblíbenou keltskou folk-rockovou šablonu, vzniklou před čtrnácti lety. Nicméně bych jí křivdil, kdybych se spokojit jenom s tímto tvrzením. Novinka totiž není až tak typickým vzorkem tvorby sedmera Američanů. Určitě se nejedná o album, jež by nějak extra navnadilo nově příchozího posluchače-fanouška, tomu bych spíše doporučil začít s trojicí přístupnějších alb „Float“, „Within A Mile From Home“ a „Drunken Lullabies“, a tak se lépe připravit na poslech právě recenzovaného tuctu písní.

Výrazové prostředky se nemění, co se mění je jejich ladění a jak již název opusu naznačuje, tak se přitlačuje na temnější notu. Pokud se výše jmenovaní předchůdci nostalgicky a s lehkým trpce optimistickým nadhledem občas ohlížejí do Irska, rodiště zakladatele, kytaristy, zpěváka a vůdce Dave Kinga, tak aktuální dvanáctka písní zůstává ve Spojených státech. Jednou z inspirací je zdejší, ideálu dosti vzdálená, ekonomicko-sociální situace. King s manželkou, houslistkou a spoluzakladatelkou souboru Bridget Regan žijí v Detroitu, čili přímo nahlížejí do jednoho z největších zrcadel problémů americké současnosti.

Potom asi nikoho nepřekvapí, že některá textová poselství mohou vyvolávat zdání levných levičáckých průpovídek. Nevím, do jaké míry jsou FLOGGING MOLLY, kromě podpory Oxfam, nehudebně angažovaní. V širších souvislostech celé koncepce jsem došel k názoru, že skladby jako „Revolution“, „Don´t Shut ´Em Down“, „The Power´s Out“ slouží jako určitý frustrační ventil upouštějící páru každodenních hromadících se obav, nejistot a špatných zpráv. Tolik potřebné „zanadávaní si“, pro které najdete pochopení.

„Yeah the power’s out, well there’s fuck all to see,
Yeah the power’s out, like this economy,
Yeah the power’s out, guess it’s par for the course,
Unless you’re a blood sucking CEO, CEO, CEO, CEO… The CEO must go”
(„The Power’s Out”)

Hudba prezentovaná na „Speed Of Darkness” sice navenek hudebně vyznívá naštvaněji, trpčeji, ale pod svou slupkou i nadále pečlivě ošetřuje svou podstatou, z níž vyzařuje sarkastický, ironický, ale především pozitivní ozon. Většina skladeb jako „Saints & Sinners“, „This Present State Of Grace“, „The Cradle Of Humankind“, spíše než nějaké geniální revoluční podněty, přináší rozčarování nad otázkou: „Co jsme to vlastně za lidi?“ A odpovědi jsou rozpačité.

„Marching to the left, everyone in step,
Don’t ask the question, why we’re here with no direction
Marching to the right, this is not our fight
The course of friction, born of man and contradiction“
(Oliver Boy (All Of Our Boys))

Způsob použití houslí, akordeonů a píšťaly však nedává šanci k širšímu průchodu nějakých hořkých depresí a extremních smutků, a to i v pomalejších válech, kde naopak příjemně hladí a utěšují posluchačovu duši. Každý člen ansámblu má určenou, přesně načasovanou funkci sloužící ke gradaci kompozic a podpoře tahouna Dave Kinga u mikrofonu. Ten je opět ve své standardní prvotřídní fazóně a jeho zpěv dodává společně se sbory potřebnou naléhavost specifické folk-rockové melodiky, houpající se na pěně správně ošetřeného Guinnesse.

„Speed Of Darkness” se podařilo přinést malinko jinačí atmosféru poplatnou době vzniku, jež ale dokáže potěšit a zahřát stejně jako kolekce minulé. FLOGGING MOLLY jsou stále uvěřitelní, stále poctiví ke své hudbě a zjištění, že i letos jsou ve velmi dobré formě pro mě zkrátka není k zahození.